Syn římského císaře Jindřicha VII. Lucemburského a Markéty Brabantské; hrabě lucemburský, král český a do roku 1335 král polský.

Janův otec Jindřich VII., první římský císař z rodu Lucemburků, získal obratnou diplomacií pro svého syna Jana ruku české princezny Elišky Přemyslovny a tím i České království.

Snažil se v mnohém navázat na svého předchůdce, českého krále Václava II. Mezinárodní charakter pražského královského dvora, na němž Jan málo pobýval, vadil české šlechtě a také duchovenstvu, kteří využili rozporů mezi králem a královnou a přiklonili se na stranu Elišky Přemyslovny.

Později si svou budoucnost i budoucnost Českého království spojili s královým prvorozeným synem Karlem IV. V zahraničí byl Jan Lucemburský oceňován jako schopný diplomat a dobovými kronikáři připomínán jako vzor ideálního rytíře. Pro české kronikáře byl králem – cizincem.

Jan Lucemburský patřil k nejvýznamnějším spojencům francouzského krále, na jehož straně zemřel v bitvě U Kresčaku v severní Francii.

Syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny; markrabě moravský, král římský, od roku 1355 císař římský, král český, král lombardský a král arelatský.

Prvorozený syn Jana Lucemburského, pokřtěný původně jménem Václav, získal jméno Karel po svém příbuzném, francouzském královi Karlu IV. z rodu Kapetovců, na jehož dvoře v Paříži byl od roku 1323 vychováván a kde se také oženil se svou první manželkou Blankou z Valois, sestrou budoucího francouzského krále Filipa VI. Pobyt na francouzském královském dvoře měl na budoucího českého krále a římsko-německého panovníka veliký vliv.

Na počátku 30. let 14. století získal první vladařské zkušenosti v Itálii, kde měl bránit panství, které ovládl jeho otec. V roce 1333 se vrátil do rodných Čech. Od roku 1334 se honosil titulem moravský markrabě, ale věnoval se především vládě v Čechách. Oporou jeho moci se stala církev. Byl to on, kdo se nejvíce zasloužil o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a položil i základní kámen ke gotické novostavbě Svatovítské katedrály.

Po jeho zvolení římským králem v roce 1346 se Praha stala nejen hlavním městem Českého království, ale i Svaté Říše římské. Po smrti Jana Lucemburského se stal českým králem. Založil nejstarší vysoké učení ve střední Evropě – Pražskou univerzitu. Rozšířil Prahu o Nové Město a pozval řadu církevních institucí, které z ní měly vytvořit duchovní centrum křesťanské Evropy. Nechal také postavit nový kamenný most přes Vltavu.

V roce 1355 byl korunován císařem a o rok později vydal nejvýznamnější kodex pro Svatou říši římskou, proslulou Zlatou bulu, v níž mimo jiné ustanovil sbor kurfiřtů za volitele římských králů.

Karel IV. ale nebyl vždy ve svých snahách úspěšný. Jednou z jeho největších proher bylo neprosazení zemského kodexu, později nazvaného Maiestas Carolina.

Karel dokázal promyšleně využívat výtvarného umění a architektury k prosazování svých mocensko-politických cílů. Bedlivě sledoval uměleckou tvorbu dvorních umělců a hledal nové osobnosti do svých služeb. Dbal na panovnickou reprezentaci, proto také patřil k nejhojněji zobrazovaným panovníkům na císařském trůně.

Byl velice vzdělaný, mluvil několika jazyky a proslul i jako literát, jeho nejznámějším dílem je latinsky psaný životopis Vita Caroli.

Syn Karla IV. a jeho třetí manželky Anny Svídnické; král český a římský.

Římský a český král Václav IV. se postavil do čela Českého království i Svaté říše římské ve velice neklidné době. Navíc bohužel nezdědil otcovy státnické vlohy a více než panování se věnoval svým zálibám, lovu a umění, zejména pak knižní malbě. Jeho soukromá knihovna patřila ve své době k největším ve střední Evropě.

Musel vládnout ve velice neklidné a rozpolcené době, Evropou hýbalo papežské schizma, Českým královstvím začaly zmítat společenské a konfesijní nepokoje.

Václav nebyl schopen navázat na úspěšnou domácí i říšskou politiku svého otce. Po řadě neúspěchů se před problémy raději začal uchylovat do samoty svých mimopražských luxusních hradů, které tak rád přestavoval a zakládal (Žebrák, Točník, Nový hrad u Kunratic).

Hradní architektura u nás dosáhla za jeho vlády jednoho ze svých vrcholů. Podobně tomu bylo i u výtvarného umění.

Zemřel vyčerpaný mnoha spory, mimo jiné i se svými příbuznými, na prahu husitských válek.

Prvorozený syn markraběte moravského Jana Jindřicha a jeho druhé manželky Markéty Opavské se narodil asi v roce 1354, někdy se uvádí i rok 1351, nejpravděpodobněji v Brně. O jeho dětství máme málo informací. V roce 1356 byl zaslíben neteři uherského krále Ludvíka I. Velikého, ale po vypuknutí otevřeného nepřátelství mezi Lucemburky a uherským králem z budoucího sňatku sešlo.

Od roku 1372, kdy Joštův otec Jan Jindřich vydal poslední testament, začal užívat titulu moravského markraběte. Dlouhou dobu byl společně se svými bratry dědicem svého strýce Karla IV. Vše se ale změnilo v roce 1361, kdy se narodil Václav (IV.). O smrti svého otce se dozvěděl na cestě do severního Německa, kam doprovázel Karla IV. Joštova pozice v rámci lucemburského rodu se upevnila. Byl starší než budoucí král Václav IV., na rozdíl od svých příbuzných v Čechách disponoval často velkými sumami peněz v hotovosti a navíc byl schopným finančníkem. Rovněž vlastnil rozsáhlý pozemkový majetek.

Největším Joštovým problémem, ale i jeho mladších bratrů, byly ambice. Jošt se honosil titulem „starší markrabě“, jeho mladší bratři Jan Soběslav a Prokop pak měli titul „mladší markrabě“. Z počátku měl Jošt největší problémy s Janem Soběslavem, které se zklidnily až poté, co se stal církevním hodnostářem.

V roce 1378 získal do zástavy Kladsko, patrně jako kompenzaci za finance, které Karlovi poskytl Jan Jindřich. Kladsko držel až do roku 1388, kdy ho směnil s Václavem IV. za zástavu Lucemburska.

V letech 1383-1385 se stal Jošt generálním vikářem římského krále pro Itálii a začal působit v zahraničí. Král Václav IV. v té době rezignoval na zisk císařské koruny a Jošt se rozhodl, že dané situace využije. Navíc spolupracoval s bratrancem Zikmundem, kterému i s Prokopem dopomohli k zisku uherské koruny. Za pomoc získali v roce 1388 do zástavy na pět let Braniborsko, kde se ale nakonec prosadil pouze Jošt.

V první polovině 90. let se naplno rozhořel Joštův spor s mladším bratrem Prokopem o nadvládu v markrabství. Navíc se Prokop sblížil s králem Václavem IV., což se Joštovi nelíbilo. Do sporu aktivně zasáhl Zikmund a byl dojednán první landfrýd, kterého se ještě zúčastnil i nejmladší syn Karla IV., Jan Zhořelecký.

V roce 1397 udělil Václav IV. slavnostně Joštovi Braniborsko do trvalé držby, což znamenalo i zisk kurfiřtského hlasu a hodnosti arcikomorníka Svaté říše římské. Mimo to držel ještě Lucembursko a navíc obdržel od krále obojí Lužici.

V roce 1400 byl Václav IV. sesazen z římského trůnu. V té době Jošt opět bojoval s Prokopem, potřeboval peníze, a proto prodal Lucembursko Ludvíku Orleánskému. Jošt byl nejprve na straně králových odpůrců, v letech 1402 až 1405 jej ale nalézáme po králově boku, kdy spolu stáli proti Zikmundovi. Bylo to dáno bezpochyby i tím, že Zikmund začal ohrožovat Joštovy pozice. Příklonem k Václavu IV. stabilizoval své mocenské postavení.

Roku 1405 zemřel Prokop a z celého lucemburského rodu zůstali poslední tři mužští členové: Jošt, Václav IV. a Zikmund. Nastalo období klidu, zklidnila se především situace na Moravě.

V roce 1410 zemřel římský král Ruprecht Falcký a Václav IV. nedával najevo, že by chtěl získat titul zpátky. Volba se tak omezila na dva kandidáty: Jošta a Zikmunda. V prvním kole získal Zikmund tři hlasy, ale nebyla to potřebná většina. O pár dní později se konalo druhé kolo, v němž získal Jošt pět hlasů. Jošt byl ale pasivní a nakonec neměl čas svého nového postavení naplno využít, ani se nevydal do Cách na královskou korunovaci.

Jošt Moravský, jeden z nejschopnějších Lucemburků, zemřel náhle 18. ledna 1411 na brněnském Špilberku. Pohřben byl v Brně v kostele sv. Tomáše v bývalém konventu obutých augustiniánů. Zemřel bezdětný, takže s ním vymřela moravská větev Lucemburků.

Syn Karla IV. a Elišky Pomořanské; markrabě braniborský, král uherský, král římský, od roku 1433 římský císař, král český, král lombardský.

Václavův mladší nevlastní bratr Zikmund zdědil po Karlu IV. jeho vladařské schopnosti. Byl cílevědomým, nesmlouvavým politikem, výborným diplomatem a proslul i jako mecenáš umění a zakladatel. Podobně jako jeho otec dokázal využívat výtvarného umění k propagaci své moci a k panovnické reprezentaci.

Stal se uherským králem, ale často zasahoval do poměrů v Českém království. Postupem času se z něj stal přední evropský politik, který se zasadil kupř. o ukončení papežského schizmatu a o vyřešení problému dvojího vyznání v utrakvistických Čechách.

Po bratrově smrti Zikmund dlouho usiloval o vládu v českých zemích, ale v Praze byl triumfálně přijat až v roce 1436 po skončení husitských válek. Bohužel si svého vysněného postavení užil jen velice krátce, neboť již na konci roku 1437 umírá během zpáteční cesty do Uher. Zikmundem, který zemřel bez mužského potomka, skončila historie rodu Lucemburků ve střední Evropě a Svaté říši římské.

Nejmladší syn císaře Karla IV. a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské.

Jan Zhořelecký se narodil 22. června 1370 na Pražském hradě jako nejmladší syn císaře a českého krále Karla IV., který se dožil dospělosti. Alžběta Pomořanská porodila později císaři ještě dva syny, Karla a Jindřicha, ale oba zemřeli v dětském věku.

Od otce dostal jako samostatné vévodství Zhořelec, proto Zhořelecký. Získal nejen Zhořelecko, ale i východní polovinu Dolní Lužice a braniborskou Novou marku. O své državy se staral do roku 1389, poté žil již jen v Čechách.

Jako jeden z mála byl dlouhodobě spojencem svého staršího nevlastního bratra, římského a českého krále Václava IV. V roce 1388 na něj výměnou za vyrovnání dluhů převedl Zikmund Lucemburský svůj nárok na českou korunu. Jan Zhořelecký se tak stal nástupcem Václava IV., což dával docela najevo.

Roku 1394 došlo k prvnímu zajetí Václava IV. v Králově Dvoře u Berouna. Jan na nastalou situaci reagoval vydáním manifestu, v němž označil zajetí krále za násilný akt. Dokonce s pomocí bratrance, moravského markraběte Prokopa, obsadil Prahu. Pro nedostatek peněz však museli od dalších akcí ustoupit. V letech 1395-1396 byl hejtmanem Českého království.

Jan Zhořelecký zemřel nečekaně 1. března 1396 v klášteře Neuzelle poté, co se již neprobudil ze spánku. Byl pravděpodobně otráven a odstraněn tak z cesty ambicióznějším příbuzným. Z Janovy smrti bývá podezírán jeho bratr Zikmund, ale i bratranec Jošt. Kdo stál za jeho smrtí ve skutečnosti, asi už nikdy nezjistíme. Jeho državy se vrátily do rukou českého krále.

Jan Zhořelecký byl ženatý s Kateřinou Švédskou (1370-1444), dcerou meklenburského vévody a švédského krále Albrechta I. Jejich jediná dcera Alžběta (1390-1451) byla poslední příslušnicí rodu Lucemburků.

Třetí, nejmladší syn moravského markraběte Jana Jindřicha a jeho druhé manželky Markéty Opavské. Markrabě moravský (1375-1405) a zemský hejtman království.

O jeho dětství i mládí nemáme žádné informace, snad vyrůstal po boku svého nejstaršího bratra v Brně. Jeho otec Jan Jindřich původně chtěl, aby se markrabětem stal nejstarší syn Jošt. Mladší synové ale byli proti, takže došlo k novému dělení. Prokop obdržel čtyři hrady, několik měst a městeček a 38 vsí na střední a severní Moravě, k tomu ještě titul mladšího markraběte.

Bratři vládli nejprve společně, ale situace se začala zhoršovat kolem roku 1379. Jan Soběslav se dal na duchovní dráhu a začal usilovat o zisk olomouckého biskupství. Od roku 1381 až do Prokopovy smrti pak probíhal konflikt mezi ním a Joštem. Na počátku šlo hlavně o majetkové spory.

Celkem proběhly tři markraběcí války. První v letech 1381-1382, kdy Jošt s Prokopem bojovali o dědický podíl Jana Soběslava. Statky byly nakonec rozděleny mezi oba.

Jošt s Prokopem byli schopni i spolupracovat, např. se snažili získat pro lucemburskou dynastii uherskou korunu a podpořili svého bratrance Zikmunda Lucemburského. V roce 1388 zastavil Zikmund Joštovi a Prokopovi za jejich podporu Braniborsko, z něhož ale Jošt svého mladšího bratra postupně vytlačil.

Od roku 1393 přestali bratři spolupracovat a začala druhá markraběcí válka. Prokop se postupně sblížil s římským a českým králem Václavem IV., za něhož se postavil i v době jeho prvního uvěznění. Na stranu Jošta se postavila většina moravských pánů, kteří si za to ale nechali zaplatit a bojovali pak jako žoldnéři. Prokop získal spojence zejména na severní Moravě a ve Slezsku. Boje byly střídány s neúspěšnými mírovými jednáními. Válka skončila pravděpodobně v roce 1396.

Roku 1399 vypukla třetí markraběcí válka, když Prokop zaútočil na statky olomoucké kapituly a biskupství. Do moravských poměrů začal také čím dál tím častěji zasahovat Zikmund, který v roce 1402 s Joštovým přispěním Prokopa zajal a uvěznil jej na hradě v Prešpurku. Jošt si náhle uvědomil závažnost situace a se Zikmundem se rozešel a postavil se na stranu Václava IV. Byl to také Jošt, kdo se nakonec zasloužil o Prokopovo propuštění.

Prokop Lucemburský vyšel z vězení teprve v dubnu 1405 ve velice špatném zdravotním stavu. Uchýlil se do kartuziánského kláštera v Králově Poli, jehož byl spoluzakladatelem. Zde také 24. září 1405 zemřel. Pohřben byl v kostele Nejsvětější Trojice v Brně – Králově Poli. Jošt Lucemburský se stal jediným pánem Moravy.

Druhorozený syn moravského markraběte Jana Jindřicha a jeho druhé manželky Markéty Opavské. Markrabě moravský (1375-1380), biskup litomyšlský (1380-1387), dosazený biskup olomoucký (1387) a patriarcha akvilejský (1387-1394).

Jako dítě vyrůstal s dětmi Karla IV. na Pražském hradě a získal nadprůměrné vzdělání. Hodně utrácel a dluhy za něj musel platit jeho strýc Karel IV. Původně nebyl určen pro církevní dráhu, protože se jednalo o jeho sňatku s dcerou Karla IV., Eliškou, k němuž ale nakonec po narození budoucího Václava IV. nedošlo.

Po otci Janu Jindřichovi zdědil několik hradů, měst, městeček a vsí hlavně na jižní Moravě. Jan Soběslav nebyl spokojený s dědictvím, které odpovídalo spíše majetku nejbohatších pánů než markraběcího syna. Dokonce mu musel finančně pomáhat jeho starší bratr Jošt.

Z let 1375-1379 nemáme téměř žádné informace o tom, co Jan Soběslav dělal a kde žil. Je možné, že se stále zdržoval na císařském dvoře v Praze. Nevíme ani, proč byl nakonec vybrán pro duchovní kariéru. Je jisté, že v roce 1380 rezignoval na svůj titul i statky a po smrti Alberta ze Šternberka se ujal úřadu litomyšlského biskupa. Tento druhořadý úřad se ale Janu Soběslavovi moc nezamlouval. Toužil spíše po olomouckém biskupství, které se uvolnilo v témže roce smrtí blízkého spolupracovníka Karla IV., Jana ze Středy. Do volby však zasáhl papež, který prosadil jiného kandidáta. Jan Soběslav usiloval o olomoucké biskupství několik let, nakonec byl v roce 1387 odškodněn papežem hodností akvilejského patriarchy.

Jako patriarcha to neměl jednoduché, musel řešit četné spory a střety zájmů, což se mu moc nedařilo. Roku 1390 byl ještě navíc exkomunikován. V říjnu 1394 byl vylákán svými nepřáteli do města Udine a 12. října jej tam před městskou bránou zavraždili. Jednalo se o pomstu za úkladnou vraždu, kterou nařídil spáchat. V noci ho pak tajně pohřbili do hrobky jeho předchůdce a zároveň příbuzného, patriarchy Mikuláše, nemanželského syna českého krále Jana Lucemburského.